Ani nevím, jak se mi to podařilo, ale ocitla jsem se už v lokalitě svého bydliště, tedy v blízkosti naší zahrady, ale nešlo to a nešlo najít do ní vstup. Všechno bylo trochu posunuté. Jakoby tam něco scházelo, výpravná stavba původně Gottova manažera byla téměř naproti nám, zatímco správně by měla stát trochu níž. Hrozně mne to vysilovalo a nervovalo. Znovu a znovu jsem se vracela na místo, kde by měl být vstup do naší zahrady, ale nikde nic. Už jsem nahlas křičela: „Proboha! Jak je to možné?! Kde to jsem?“
Až pak najednou mi svitlo. Vždyť takhle jsem to namalovala v obraze, který jsem před několika lety vytvořila a jeho fota pak posílala jako PF. Jmenuje se „Magické vánoce v magické Řitce“. Proboha, jak je to možné? Vždyť ve skutečnosti je to trochu jinak. Na obraze jsem si realitu trochu přizpůsobila, abych do malé plochy dostala co nejmalebnější detaily. Proto jsem vynechala nevýrazný protější i sousední dům a přiblížila stavbu s množstvím vížek a jiných detailů. Ta v obraze téměř navazuje na naši zahradu s lavičkou a kočkou. Ale nezapomněla jsem na jezevčíka Ritu sousedů.
pátek 15. října 2021
Úryvek z knihy "Ztracena v obraze mezi zloději", jejíž předprodejová kampaň vypukne 10.11.2021
“Paní, slyšíte mne? Co je vám? Co se stalo? Cítíte se dobře?” Probudily mne hlasy a otevřela jsem oči. Stále jsem ležela na zemi a nade mnou se skláněla dvojice záchranářů. Ti si viditelně oddychli, když jsem otevřela oči a jeden z nich vysvětloval:
“Ještě že máte ten zdravotní náramek, na němž jsme si přečetli vaše jméno i nemoci. Ale jak jste se ocitla tady takhle sama a bez nějakých pomůcek?”
Pomalu jsem se vzpamatovávala a byla jsem schopná mluvit:
“No, obávám se, že jsem se opět stala obětí podvodu, jako už tolikrát.”
“To víte, to nemocným invalidům hrozí. Spousta podvodníků se neštítí právě toho zneužívat.”
“Ale já bych se nyní potřebovala hlavně rychle dostat domů, protože se obávám, že tam právě vnikli zloději.”
“Na to zapoměnte, že byste se sama toho zúčastnila. Od toho jsou jiní a vy pojedete s námi napřed do nemocnice. Jen klid paní, teď zavoláme policii a oni už se postarají. Napřed mi ale řekněte přesnou adresu, kam je máme poslat.” Nadiktovala jsem tedy adresu svého bydliště a záchranář to hned zavolal na policii. Když dokončil hovor, dál mne uklidňoval:“Pošlou tam hlídku z místního oddělení a ti vám to pohlídají, nemusíte mít žádné obavy. Na vás je nyní jen starat se o sebe a své zdraví. A pak vás co nejdříve dovezeme domů, jak to jen bude možné.”
Samozřejmě mi jeho uklidňování zcela nepomohlo. Bála jsem se jak o svá zvířata doma, tak jsem myslela i na své auto kdesi opuštěné na parkovišti. Z toho důvodu jsem se v nemocnici nechala jen prohlédnout a už jsem neměla stání a odmítla jsem, aby mne sanitka odvezla domů, že potřebuji, aby mne vzala jen k mému autu a jím se již domů dostanu sama.
Sice to neslyšeli příliš rádi a projevovali pochyby, zda je vhodné, abych hned řídila, ale nakonec se mi podařilo přemluvit všechny a sanitka mne dopravikla na ono parkoviště, kde stálo mé auto. Ubezpečila jsem sanitáře, že se na to skutečně cítím a rychle jsem se vydala na cestu, plná znepokojivých myšlenek, co se doma asi děje.
Přijela jsem tak domů velmi brzy, jak to patrně nikdo nečekal. Nebylo to v mém životě poprvé, co jsem zloděje svou rychlostí překvapila.
Uplynulo již víc jak čtvrtstoletí, kdy hned pět let po sametové revoluci tenkrát ještě do mého pražského bytu poslal tři zkušené vykradače pražský starožitník Tomáš Troufal. Také jsem tenkrát zloděje překvapila v půli práce, když se právě vrátili pro druhou část lupu, kterou mezitím připravil třetí z nich. P>Zrovna tak nyní, jak jsem přijela k bráně do zahrady, už jsem viděla, že tam rozhodně nejsem sama a nemyslela jsem tím kočky, veverky, ptáky, ani ježky, ale lidi, kteří narozdíl od všech dříve jmenovaných nebyli vítanými hosty. Už před branou venku stála tři auta, jedno z nich bylo policejní. V domě se svítilo a okny šlo pozorovat, že je tam velký ruch. Pak cestou k domu jsem viděla několik poházených krabic od banánů, které se používají ke stěhování. Jakmile jsem vešla do domu, hned mne zastoupil cestu jeden policista:
“Vy jste paní Rosemarie Macešková?”
“Ano, ale co se tady děje? Potřebovala bych být už sama doma a lehnout si. Je to prosím možné tady nějak ukončit?”
Na to mi překvapivě policista odpověděl:
“Jenže paní nám ukázala listiny, dle nichž jste tuto nemovitost prodala společnosti Pandora Kaše s.r.o., takže tady už nejste doma.”
Sice jsem byla v šoku, ale přesto jsem si uvědomila, “kde je zakopaný pes”, tedy v onom štosu dnes podepsaných papírů a že se nedalo ještě stihnout, aby bylo vlastnictví uplatněno i v zápise na katastru nemovitostí. Tak jsem jen rychle odtušila:
“Moment, jen se podívám na notebook a uvidíme.” A honem jsem se hnala do své ložnice v prvním poschodí, kde mám od své nemoci před několika lety, kdy jsem se nemohla ani pohnout, veškerou svou počítačovou techniku., kterou mi tam ještě přestěhoval bratr, než následující rok poté zemřel. Otevřela jsem si nahlížení do katastru nemovitostí a samozřejmě, že jsem měla pravdu. Mohla jsem policistovi prezentovat, že tam jsem stále zapsaná jeko vlastník já. Ale uvědomovala jsem si, že jestliže mají dokument o prodeji, pak hned zítra jej mohou podat na katastr a žádat zápis změny vlastníka. Takže jsem viděla jako svůj hlavní úkol podat jednak trestní oznámení a pak žalobu o určení vlastnictví k nemovitosti k soudu a na katastru nemovitostí pak uplatňovat zápis poznámky spornosti. To vše mi rychle prolétlo hlavou, nemělo smysl a bylo by netaktické to této nepříjemné společnosti sdělovat. Pouze jsem policistovi ukázala, jak vypadá zápis v katastru nemovitostí, že tam jsem stále jako vlastník.
“Ano, vidím, paní Macešková. Takže vás odtud nesmí nikdo stěhovat, ale mohou nemovitost rovněž využívat.”
A ačkoliv vetřelci evidentně měli původně v úmyslu mne vystěhovat, tak jejich vůdčí osobnost, paní Pandora Kaše, měla připravené další náhradní varianty. Pro ten případ, že by nastala podobná situace, představila jednoho z nich jako nájemníka, který už platí nájem za bydlení v domě a že je třeba mu vyklidit ateliér ve 2. poschodí, aby zatím mohl využívat tuto místnosti. To jim policisté schválili a nezvaní návštěvníci se dali do nošení krabic a jejich zaplňování vším, co jim v ateliéru přišlo do rukou. To pak odnášeli do dolních dvou podlaží, která zaplnili až do stropu, takže nikam nepronikal ani paprsek denního světla. Otevřeli pokojík v přízemí, obývaný kočičkou, která ke mně složitě přivedla svá dvě ani ne měsíc stará koťátka, když mne shledala jako prvního člověka ve svém životě, k němuž může mít důvěru. Poskytla jsem jim střechu nad hlavou, klid a bezpečí a veškerou péči a zaopatření. A nyní hrozilo, že jim vše bude odňato a jejich důvěra ve mne zklamána. Zoufale jsem běhala mezi místnostmi a snažila jsem se dveře pokojíku zamknout. Když jsem odběhla pohlídat něco jiného a znovu jsem se k těmto dveřím vrátila, byly znovu odemčené a na gauč házené jak krabice, tak různé jiné věci jedna přes druhou. Znovu jsem tedy dveře zamkla a když jsem se k nim po chvíli opět dostala, tak mi dveře zůstaly v rukách. Právě onen člověk, co byl představen jako nájemník či přesněji “Lžinájemník” a oslovovali jej Ferdo a tykali si s ním, dveře vyndal z pantů. Jak jsem to nečekala, tak jsem se svými 48 invalidními kg dveře neudržela a spadly vedle mne na zem a vysypalo se z nich sklo. Později jsem zjistila, že onen Ferdinand Faleš neboli “Lžinájemník” toho rozbil mnohem víc - házel do tašek knihy, štětce, vázy - vše dohromady.
Policisté shledali, že je všechno dle jejich názoru v pořádku a když odjížděli, tak se na mne obézní policista káravě podíval se slovy:
“Už ale v domě nic dalšího nerozbíjejte!” Patrně měl představu, že 48 kilový invalida si jen tak vyndá dveře z pantů a pohazuje si s nimi - a z jakého důvodu,když jsem potřebovala mít dveře zavřené?
Samozřejmě, že se pak ukázalo, že vetřelci nechtěli uvolnit žádnou místnost pro své či jakéhosi “Lžinájemníka” užívání, ale domnívali se nejspíš, když se jim nepodařilo vystěhování, že zneobytněním domu mne přimějí, abych se sama vystěhovala. Chtěli mít volný celý dům, aby jej draze prodali, nikoliv užívali. Proto také jistě hned původně přijeli s krabicemi a plánovali mne prostě vystěhovat, dřív než vůbec se vrátím z nemocnice a než bude kontaktována policie. Navíc kdyby stihli rovnou také podat zápis o vlastnictví na katastr nemovitostí, těžko by se pak vracela situace zpět.
Přepis vlastníka v katastru nemovitostí poté skutečně co nejdříve uskutečnili, což jsem urychleně doplnila svou poznámkou spornosti, protože jsem také mezitím podala jak trestní oznámení, tak soudní žalobu. “Nového vlastníka” nemovitosti překvapivě hned zaznamenala vodovodní a kanalizační společnost, která tím pádem přestala komunikovat se mnou, ale pouze s “novým vlastníkem”, protože prý uzavírá smlouvy pouze s vlastníky nemovitostí. Proto lžidolské oslovili, aby s nimi uzavřeli smlouvu. Ti však o nic takového nestáli, protože dům v žádném případě neměli v úmyslu užívat, pouze jej chtějí prodat. Proto vodovodní a kanalizační společnost přijela a utáhla mi přívod vody, aniž by mi cokoliv sdělila.
Naštěstí Lžidol je daleko a od té doby se vetřelci znovu neukázali. Čekají, až jim úřady otevřou cestu k tomu, že se skutečně budu muset vystěhovat, v čemž je ubezpečuje jejich advokát, že se tak stane co nevidět.
Mé trestní podání na Pandora Kaše s.r.o. - dle údajů, které jsem se dočetla na listinách, které jsem měla složené v kabelce - onen mnou nepodepsaný exemplář, který mi zůstal v rukách na onom místě, kam jsem byla zavlečena a poté ponechána - dostalo k řešení oddělení policie v Lžidolu. Bylo to na základě sídla notáře Mgr. Tadeáše Troufala, který listiny sepisoval. Od policie však brzy přišlo oznámení, že věc odložila, protože jednak vyslechla členy Pandora Kaše s.r.o. a nezjistila žádné pochybení a jednak se dozvěděla, že jsem zároveň podala žalobu o určení vlastnictví k civilně správnímu soudu a to by dle policie mělo mít v řešení přednost. To bylo dost divné vysvětlení, protože evidentně je hlavní napřed se zabývat trestní záležitostí a až poté civilně-správní a nikoliv naopak, jak to policie otočila - jako pouhou jasnou výmluvu. Samozřejmě že jsem využila lhůty tří dnů na podání odvolání, kterou dostává oběť trestných činů oproti nesrovnatelně rozdílné lhůtě jednoho roku, kterou má policie na vydání usnesení. Je to typické, oběť je u nás trestána za to, že obtěžuje tím, že se vzpouzí přijmout, že byla podvedena a poškozena a chce dokonce zločince či podvodníky trestat. Přičemž náš trestní řád je velmi opatrný na to, aby nebylo podvodníkům a jiným zločincům ublíženo a orgány trestního řízení a civilně správních soudů na to pečlivě dohlížejí.
A typicky, zatímco policie ve své dlouhé lhůtě vydala usnesení na pár stránek, já jsem ve své kratičké lhůtě napsala odvolání mnohonásobně delší. Státní zástupkyně v Lžidole tedy vrátila zpět k novému prošetření. Ovšem ve svém zdůvodnění se vůbec nezmínila o základním podvodu, nýbrž stále jen počítala nějaká čísla, o něž nikomu, kromě podvodníků, vypočítávajících svůj zisk, nešlo. Proto policie poslala i soudní znalkyni nemovitostí, která narozdíl od všech starších odhadů nemovitosti, zabývajících se pouze stavbou, strávila snad dvě hodiny na vzrostlé zahradě a pečlivě si zapisovala všechny vzácné dřeviny a jiné rostliny. O to tedy měl být logicky její odhad vyšší. Ale kupodivu nebyl. Došla ke shodné hodnotě jako odhady, týkající se pouze domu. Nejspíš dostala jasný úkol, že se odhad nesmí lišit, aby nebyla překročena určitá hranice. Nakonec pak policie a to údajně již s konečnou platností odložila, aniž by se se mnou vůbec někdy někdo z policie ze Lžidolu sešel, zatímco se opakovaně bavili se členy Pandora Kaše s.r.o. a jejich počínání shledávali v pořádku.
Zůstávalo tedy na civilně-správních soudech. Ty se zabývaly čistě jen rozbory dvou danou společností předložených listin, které jsem jim tehdy za tmy na zastávce tramvaje podepsala za tvrzení Pandory Kaše, že se jedná o informace k jejímu obrazu. Místo toho to byla Kupní a Nájemní smlouva k naší rodinné nemovitosti, kde bydlím. Soudy shledaly mnou podepsané listiny bez závad. Podvodem se vůbec nezabývaly. Patrně se domnívaly, že to by postihla již policie a když ta neshledala podvod, tak to již bylo mimo ně. P>Avšak, než vůbec došlo k prvnímu stání ve věci mé žaloby o určení vlastnictví, zarazilo mne, když jsem se dočetla, že Pandoru Kaše s.r.o., které dokumenty zpracoval lžidolský notář Mgr. Tadeáš Troufal, bude u pražského soudu zastupovat pražský advokát Mgr. Tobiáš Troufal. Ihned jsem k soudu napsala, že se jedná o zvláštní náhodu, která těžko bude náhodou a že nejspíš se jedná o notáře a advokáta v příbuzenském vztahu. Jak by klienti ze vzdáleného Lžidolu si z množství pražských advokátů vybrali advokáta, který jen náhodně by byl shodného příjmení jako jejich notář? Poté soudy běžely již víc jak tři roky, aniž by se mi k této mé námitce možného střetu zájmu kdokoliv vyjádřil. Navíc jsem vzpomínala, jak s tímto příjmením mám špatné zkušenosti již z minulosti, když téměř čtvrtstoletí dříve ke mně do mého pražského bytu poslal tři zkušené vykradače pražský starožitník Tomáš Troufal, který byl o generaci starší než dva nynější magistři práv. Ten tenkrát těsně před vánocemi se ode mne dozvěděl, že od 14 hodin budu mít v Pařížské výbor Klubu kultury Syndikátu novinářů ČR, jehož jsem byla předsedkyní a poté chtěl, abych se mimořádně stavila u něj v obchodě na Vinohradech. Jinak jezdil on ke mně a právě nedávno u mne viděl, že jsem měla zrovna u sebe hodně zajímavých obrazů. Sice jsem se u něj stavila, ale nenechala jsem se tak zdržovat, jak se snažil, a proto jsem zloděje překvapila, když se dva autem právě vrátili pro druhou várku lupu, kterou mezitím třetí z nich chystal. Nejmohutnější zloděj honem běžel do domu přede mnou, aby třetího upozornil, že za chvíli přijdu, ten se schoval na půdě a tam čekal, až dostane zprávu, že jsem zneškodněná, může se vrátit a mohou krádež dokončit. K tomu však díky mému šestému smyslu nedošlo, protože zloděj marně čekal metr od vstupu do bytu za závěsem, až se ocitnu vedle něho. Poté jsem si uvědomila, že nejspíš se za závěsem schoval těsně předtím, než jsem odemkla dveře a že jsem cítila ještě jeho pohyb ve vzduchu, proto jsem ani ten jeden krok vedle něj neudělala. Byl z toho asi hodně překvapený a když slyšel, že jsem od sousedů pode mnou volala policie, byla to ještě předmobilní doba, nervově to nevydržel a vyběhl ven k autu se řidičem a odjeli a třetího nechali na půdě.Starožitník měl od následujícího dne pro nemoc zavřeno a někdy asi po půl roce otevřel jiný obchod na druhém konci Prahy. Několik let poté se na mne obrátila jeho manželka, která se s ním rozváděla pro domácí násilí. Chtěla mi ukázat jeden obraz. V jejich společném bytě jsem se tenkrát potkala s jedním synem, což by mohl být jak dnešní notář, tak i advokát. A opět po několika dalších letech jsem četla v novinách, že bývalá manželka na bývalého starožitníka poslala exekutora, že dobře nepřiznává svůj majetek a ten u něj v branické vile objevil utajenou místnost, plnou kradeného umění. Takže jeho spolupráce s vykradači byla patrně dlouhodobou záležitostí.
Ale soudy stále rozhodovaly stejně ve prospěch listin lžidolského notáře a já jsem opakovaně podávala dovolání k dalšímu soudu zase ještě vyšší instance. Vše se zpomalovalo mými různými dalšími podáními a rovněž pandemií covidu. Někdy byla i docela delší období klidu. Až pak jednou se stalo zase něco podivného, i když jsem věděla, že nejsem už sama, kdo má od naší nemovitosti klíče. Byla jsem na kontrole v nemocnici u své onkoložky a když jsem se vrátila,
upoutalo mou pozornost prázdné místo na stěně průchozí galerie v prvním poschodí, kde do té doby visel menší obraz. Bylo to zvláštní, protože právě on neměl žádnou hodnotu, neměl ani hodnotu mé původní malby. Byla to ilustrace k řadě mých povídek a také větších celků. Jednalo se o mnou vymyšlený obraz Houslistka, údajně od Amedea Modiglianiho. Aby ilustrace působila skutečně autenticky jako dílo Modiglianiho, použila jsem reprodukce známé podobizny jeho partnerky Jeanne Hébuterne s modrým náhrdelníkem. Reprodukci jsem nalepila na plátno, napnuté na blindrámu, dámě jsem akrylovými barvami přimalovala kučeravé blond kadeře a housle, opřené o typický dlouhý labutí krk a do ruky jsem jí vložila smyčec. Ještě jsem světle modrou barvou vyplnila oči, abych zdůraznila způsob, jak to Modigliani maloval. Jeanne mu to vyčítala, že jí nikdy nenamaluje pořádně oči a on to zdůvodňoval, že ani její duši ještě dostatečně nepoznal, aby jí mohl vykreslit oči jako vhled do její duše. Troufl si to pak těsně před náhlou smrtí na tuberkulózu a tedy i smrtí Jeanne, která tragický okamžik neunesla a přestože čekala druhé dítě, vrhla se z okna.
Kdysi jsem se domnívala, že ilustrace musí být vytvořeny jen na papíře a spíše menšího formátu. Tedy buď jen kreslené anebo lavírované akvarelem, nanejvýš temperou. Tím způsobem na formátu skicáře A4 jsem akvarelovým pastelem zhotovila sadu ilustrací ke svému prvnímu vydanému knižnímu celku několika povídek. Pak jsem ale byla vyzvána, abych sepsala pro notáře pozůstalost po paní, dědičce nakladatelství, které vydávalo knihy s ilustracemi Zdeňka Buriana. V pozůstalosti byla řada obrazů - olejomaleb na plátně, které byly použity jako knižní ilustrace. Takže tehdy jsem zjistila, že ilustrace mohou být i malby na plátně a od té doby v podstatě maluji obrazy, které jsou ilustracemi k mé literatuře. A takovým příkladem byl právě i tento obrázek Houslistky, který navíc nebyl mou originální malbou, nýbrž kompilací s reprodukcí. A to bylo důvodem těžké vysvětlitelnosti, že právě ten se zrovna ztratil. Že by se jednalo o omyl?
Krátce nato došlo k divným věcem, právě tak těžko vysvětlitelným, kde je toho původ. Naprosto neohlášeně začali přijíždět novináři, a to vesměs nikoliv sami, nýbrž vždy doprovázeni kameramany či fotografy, kteří mne vždy hned začali snímat. Divila jsem se, proč se neohlásili předem, na což neuměl či nechtěl nikdo z nich odpovědět. Dle toho s čím přijížděli a co se mne ptali, jsem nabyla dojmu, že si mysleli, že bych jim neotevřela, že bych je odmítla přijmout a také i působili překvapeně, že je bez obav tak zvu dál a odpovídám jim na dotazy. Kdesi od kohosi dostali jakési podivné informace, že jsem snad nějaká obrovská podvodnice, která má co skrývat. Ráda jsem jim chtěla vysvětlovat, že se jedná o nesmysl. Ale pak když jsem si četla jejich články, tak jsem nevěřila svým očím. Jakoby tady vůbec nebyli, stále si trvali na svém, ať jsem jim říkala něco zcela jiného, jakoby mne vůbec neposlouchali. Možná mi nevěřili ani slovo a psali pouze informace, které již předtím kdesi získali. Zejména šílený byl článek jakéhosi arménského komika, který se u nás živí psaním bulvárních článků. Ten byl zcela vedle, patrně si ani nic o mne nenastudoval předem a vůbec neměl tušení, ke komu jde a psal naprosto nesmyslné a úsměvné věci. Články jsem pro zajímavost poslala své dobré známé do Hesenska, která mi pak telefonovala, jak jejich obsah překládala svým známým a sousedům a jak se nad články bavili, protože každému, kdo mne zná, byl samozřejmě jasný nesmyslný obsah.
Tak kniha nyní nevyjde díky zkaženému crowdfundingu tím, že všichni se nezajímají o knihy, nýbrž jen o to, aby nemuseli být očkováni
Ano, je to tak. Kniha díky zkaženému crowdfundingu nyní nevyjde, až za půl roku bude učiněn nový pokus a doufejme, že to už se lidé budou...
-
Někde se stala chyba? Sice všude se příspěvky líbí, avšak zájem v předprodejovém crowfundingu "NIC MOC" - tedy spíš převažuje to ...
-
Pro další ukázky z knihy jděte na blog - http://www.ztracena-v-obraze.blogspot.com. Myslete na to, že čas utíká a je třeba rychle pomoct ...
Žádné komentáře:
Okomentovat